Úloha armády ve společnosti: Celoživotní kariéra?

Má být kariéra vojáka, policisty, vězeňského dozorce, zpravodajce pouze jednou z etap pracovní anamnézy, anebo má jít o celoživotní práci? Co myslíte? Obě varianty byly svého času považovány za správné.

Všechny silové složky jsou připraveny na celoživotní kariéru. Kariérní systém je sestaven tak, že mladší a fyzicky zdatnější generace vykonává fyzicky nejnamáhavější porci práce. A starší, zkušenější a fyzicky méně zdatné ročníky pak zaujímají místo na velitelských a štábních pozicích.

Tento systém má smysl, neboť právo něco řídit či právo velet má mít ten, kdo práci rozumí. Přeskakování kariérního žebříčku a přílišné posouvání mladých lidí plodí ne všestranně vychované jedince. To se pak zpětně projeví na charakteru armády.

Příkladem může být československá armáda po roce 1968, kdy nastal výrazný nedostatek důstojníků. Obyčejný mladý poručík ve věku 23 let má velet četě o cca 30 lidech. V tehdejší situaci mladí poručíci veleli rotám (pozice vyhrazena kapitánům ve věku kolem 30 let) a nemálo kapitánů velelo i praporům o 300 lidech (vyhrazeno podplukovníkům mezi 35 a 40 léty života).

Takový systém nese riziko dosazení nevyzrálého jedince, který si buď svou odpovědnost neuvědomuje, anebo jedince, jenž před svou odpovědností utíká a přenechá velení svým zástupcům.

Dnes můžeme na taktické úrovni u rot a praporů pozorovat opačný extrém. Není problém potkat čtyřicetiletého poručíka a padesátiletého majora. Jde o průvodní jev zapříčiněný kombinací redukce armády a nemožnosti najít společensky adekvátní pozici v civilní sféře.

Armáda a ostatní silové složky poskytují jedinci dvojí pozitivum. Pocit seberealizace při hájení zájmů státu a firemní kulturu charakteru až rodinného souručenství. Ve správně nastavených armádních mechanizmech se voják nestará o materiální statky, nýbrž o co nejlepší splnění rozkazu svého velitele, aby byl co nejlepším specialistou v dané odbornosti a udržoval si co nejvyšší morální status své osoby.

Negativní stránkou dlouhé služby u silových složek je naprosto necivilní orientace práce, kterou není možné v civilu využít (čest výjimkám!). Jde také o tzv. mnišský syndrom. Člověk dlouhodobě pracuje a žije v jisté izolované komunitě, zná její pravidla a po jistých zkušenostech ví, co smí a co ne. Avšak za zdí útvaru (analogie klášterní zdi) platí pravidla zcela jiná.

Zdrojem informací jsou většinou bývalí spolubojovníci, kteří útvar opustili. Porovnáním jejich a svého způsobu života a civilních zkušeností se logicky každý začne obávat neznámého. Protože, co neznám, toho se bojím!

Dalším negativním rysem je neschopnost příslušníků silových složek uplatnit se na trhu práce s adekvátním společenským ohodnocením. Je velmi nemilé a demoralizující vidět velitele a náčelníky, kteří měli zodpovědnost za stovky lidí a stamilióny korun ročně, jak tráví zbytek svého produktivního času jako nekvalifikovaná pracovní síla, pokud jsou vůbec zaměstnáni.

Na základě výše uvedeného soudím, že zbavování se zkušených lidí z bezpečnostních složek v polovině jejich pracovní anabáze je pouhé plýtvání personálem. Navíc, bez řádné politické podpory se správně hodnotově vybavení jedinci ztrácí na subalterních a neadekvátních pozicích a nemohou šířit kýžené hodnoty ve společnosti.

A nyní se obracím na Vás, občané a voliči. Jaký je Váš názor? Je nutné takto plýtvat penězi na vzdělávání svých vojáků, policistů, dozorců, zpravodajců a jiných, aby po pár letech takové znalosti přišly vniveč? Kde mohou tito lidé, schopní se pro Vás obětovat, najít své uplatnění? A pokud nepřijdete na vhodnou variantu, není lepší a levnější je nechat dělat práci, pro kterou byli vycvičeni a vycvičeny?

Článek původně publikován na portálu www.ozbrojeneslozky.cz