Čest památce Jacquesa Barrota a národní odpovědnosti

Už zase: neuplynulo ani pár týdnů od tragédie ve Francii a už zase zní z Bruselu od Evropské komise, že to budou oni, kteří nás ochrání od všeho zlého. „Jen ještě přidat na kompetencích a jsme z toho venku. Bezpečnosti rozumíme a jsme v tom nejlepší,“ říkají ti samopomazaní z Evropské komise.

Biafra kompetence, odpovědnosti a asi i ducha. Lžou, zakrývajíce svou vlastní neschopnost posledních pěti let v čele s komisařkami Malströmovou a Redingovou. A spolu s nimi na současném stavu oddaně a upřímně spolupracovali všichni ti jejich podřízení, jejichž základní charakteristikou byl boj za své vlastní bruselské sociální velejistoty. Čest výjimkám. Pět posledních let umíraly tisíce lidí ročně na cestě z Afghánistánu, jižního Súdánu či odjinud, za marně vzbuzenou nadějí ke Středozemnímu moři a pak v jeho vlnách. Umírali poté, co těm, co to celé organizovali, platili tak v průměru deset tisíc dolarů za úspěšně či neúspěšně převedený kus (= lidskou bytost). Ti z Bruselu pomáhali svou „láskou k uprchlíkům“: přišli, poplakali, poslali další peníze a zapomněli.

Těch pět let stačilo, aby v našem okolí vzniklo několik velikých migračních krizí, jen ta největší - syrská - je dnes megakrizí. Těch pět let stačilo, abychom v obvyklých intencích bruselské odpovědnosti a soutěživosti (připomeňme si, od koho jsme poslouchali, jak v roce 2020 Evropa předběhne USA) nechali vzniknout a možná i spoluvytvořili novou oblast dominance organizovaného zločinu: tu na jižním i severním, určitě i ve východním Středomoří!!! Podařilo se, bohužel. Koho že jsme předběhli?

V Evropě, měřeno efektivitou, zcela selhala společná politika imigrační, politika azylová a z mořské části i politika ochrany hranic či boje s organizovaným zločinem: zůstaly miliony stran plných slov, prohlášení, výzev, studií, úspěšně se vyvíjejících statistik, dokazujících přesný opak skutečnosti, která běžela ve vedlejším domě, ulici, městě a zemi. O neproduktivně vynaložených finančních prostředcích raději ani nemluvit. Ne na konci světa, ale hned vedle těch, za jejichž bezpečnost na sebe vzala Evropská komise plnou odpovědnost. Jsme nejlepší, snad dokonce „vyvolení“ - a tak tu naši bezpečnost a pocit bezpečí směňovali a dělili až k výsledku dnešních dnů. Audit poskytly kalašnikovy v Paříži a bůhvíco v Péšavaru. Netřeba pokračovat ve výčtu.

Bezpečnost je nedělitelná a nesměnitelná a je zcela jasné, že Evropská komise by měla v tomto ohledu napříště spíše mlčet. Jen letmé ohlédnutí do společné evropské minulosti jasně ukazuje na pozitivní vývoj, dokud si národní státy chránily (a mohly chránit) svoji vlastní bezpečnost a bezpečí svých občanů. Se všemi peripetiemi úspěchu a neúspěchu, ale v positivním vývoji (dnes problém, zítra řešení), kterému efektivitu dodávala mezinárodní partnerství a spolupráce, poskytování vzorů i technické pomoci, výměna odborného personálu, výcviku či výzbroje. Snad právě proto ti vyvolení z Bruselu museli dosáhnout změny stavu.

Koordinace a naplňování jednotných politik má však v Evropě stále více nepoctivých pasažérů. Před lety Řecko, Malta, Kypr. O chvilku později se už velmi vehementně přidala Itálie. Nádherné moře tu i tam, společná praxe mluvit, někdy i řvát, rvát se o evropské peníze a dělat, že dělám. Jen ty povinné evropské společné výsledky se nedostavily. Inu evropských peněz bylo přece tak málo. A dnes - jižní čtveřici už doplňují Bulharsko či Maďarsko a i taková Francie ještě před několika málo týdny nevěděla, kde by měla stát. Vzory přitahují, zvláště když se stanou akceptovatelným a efektivním modelem chování (a že je něco opravdu nebezpečné není vidět tak rychle a tak jasně).

Jen tak mimochodem: od roku 2008 – dohodou národních států pod francouzským předsednictvím i řízením - má Evropa universální nejen koncept, ale i praktický společný nástroj evropského společenství v politice imigrační, azylové i ochrany hranic, včetně nástrojů prosazujících úspěch těchto politik v praxi i ve třetích zemích. Je jím Evropský pakt o migraci, který byl zničen Bruselem jen proto, že nebyl jejich.

Když jsem před Vánoci listoval přehledem osobností zemřelých v roce 2014, narazil jsem také na jméno Jacques Barrot, bývalý evropský komisař pro bezpečnost a justici. Čest jeho památce. Byl už sice postarší politik, který jako náš nejmenovaný ministr usínal při naprosto klíčových jednáních třeba o tom, jestli vstoupí deset nových členských států EU do Schengenu, ale byl hlavně posledním z evropských politických vůdců, který když ne potencoval, tak alespoň neomezoval roli národních států v bezpečnostní, migrační či azylové oblasti. Těch národních států, z nichž některé při zachovaní respektu k našim svobodám i k uchování prosté lidské důstojnosti těch ostatních, to v bezpečnostní oblasti opravdu umějí. Je to samozřejmě Německo, kde jsme se učili a tak jsme to v určitých dobách byli také my.

Nikoli za Bublana či Grose, ale určitě za Langera, kdy se v oblasti bezpečnosti, i na mezinárodní úrovni (jen pro příklad vstup do Schengenu, zrušení amerických víz či zásadní reforma policie) dosáhlo řady historických úspěchů či velkého pokroku. Pecinovi byl nakonec bližší Tatarstán, než bezpečnostní partneři, John naplňoval koncept soukromé bezpečnostní agentury, Kubice nedělal zřejmě nic a tak to také dopadlo. A co bude teď za Milana Chovance? Zatím je silný, zejména ve slovech, někdy i v opatřeních. To, že je stonásobně efektivnější pomáhat uprchlíkům v zemi jejich původu nebo poblíž, než je stěhovat do zcela odlišného sociokulturního, náboženského, klimatického atd. prostředí pochopil velmi dobře. Snad také pochopí, že činy jsou důležitější než slova, že kvalitu nelze nahradit kvantitou (a nejde jen o počty těch či oněch zaměstnanců státu v uniformě či bez). Má však silného soupeře (toho z Čapího hnízda), s jeho definitivně jasnou minulostí i budoucností, dokonale zahalenou dýmovou clonou herců, novinářů, aktivistů, zkrachovalých politiků a ostatních kariéristů. Co si myslí o bezpečnosti či svobodě ovšem netušíme.

Čest památce Jacquesa Barrota i nedělitelné odpovědnosti evropských národních států za naši bezpečnost a svobodu a jejich nesměnitelnost za žádné hmotné statky či vliv. Zemřeli společně.