Velké vlády v dobách příchodu oligarchů
Jedním z největších témat současnosti je problém vlivu silných ekonomických zájmů, které stále více využívají ke svému obohacení politiku. Hovoří se o nebezpečí vlády oligarchie.
Toto zneužívání politiky není ale ničím novým. Už Adam Smith říkal, že úkolem politiky je chránit společnost před predátorstvím ze strany soukromých osob (zločinců, kriminálníků či agresorů zvenčí), ale upozorňoval zároveň na to, že musí existovat i pravidla zamezující, aby se vláda sama nestala predátorem. Od Smithových dob relativně malých vlád jsme se však posunuli do situace, kdy se vláda, která měla být spravedlivým rozhodčím, stala i velmi významným hráčem a to samozřejmě způsobuje, že najednou jsou zde zdroje, které lze někomu přerozdělovat, a tím ho obohatit na úkor druhých. Dnes vlády přerozdělují zhruba polovinu všeho, co je vytvořeno. Polovinu z toho, co lidé získají, tak není v důsledku toho, že by vyrobili nějaký potřebný výrobek, ale proto, že z rozhodnutí politika, úředníka, byrokrata se někomu vezme a druhému dá. Nedivme se, že se zde pak objeví silné skupiny, které se o tuto polovinu snaží přetahovat.
Dobývání renty v přímém přenosu
Takovéto aktivitě se říká dobývání renty a stala se bohužel hlavní náplní činnosti řady lidí, kteří si říkají „podnikatelé“. Zde je však třeba rozlišovat. Máme tak na jedné straně podnikatele, kteří se soustředí na kvalitní výrobu žádaných výrobků a inovace a po zásluze bohatnou, ale bohužel jsou i tací, kteří jako zdroj bohatství používají takovéto dobývání renty a zneužívají politiku ve svůj prospěch. Nebezpečně mnoho českých podnikatelů získává bohatství právě z přisátí se k veřejným rozpočtům, z dotací a jiných privilegií, nikoli z toho, že by vyrobili něco mimořádného. To dláždí cestu k oligarchizaci vládnutí.
Obrana před oligarchizací je však složitá. Obávám se, že když žijeme ve státech, ve kterých se přerozděluje polovina HDP, je těžké vyhnout se nešvarům, které takto ohromná role státu s sebou nese. Bohužel nežijeme ve státě, jehož fungování by se blížilo liberálnímu ideálu, o němž hovořil Adam Smith. Navíc se nejen přerozděluje, ale i masivně reguluje zbylé soukromé podnikání. Dokonce stát svými zákony vytváří státní monopoly, oligopoly a kartely. Příkladem je například sektor bankovnictví. Ten je sice často vydáván za symbol nespoutaných trhů, ale ve skutečnosti vidíme, že jej stát ovládá, vlastními zákony monopolizuje a vytváří netržní strukturu, jež má blízko kartelu. Pak se nedivme, že se v něm dějí věci, které se nám nelíbí a jen dokládají, jak nebezpečné jsou systémy vystavěné na státních privilegiích.
Ovládnutí strážci
Nemělo by být pro nikoho překvapením, že vytvoří-li stát privilegované posty, největší hráči tyto privilegované posty dokáží ovládnout. V ekonomii máme tzv. „teorii ovládnutého strážce“, která ukazuje, že regulace, které se tak dobře prodávají veřejnosti, nejenže vliv velkých hráčů neomezují, ale ještě jej upevňují. Politika se tak dostává pod vliv největších aktérů na úkor daňových poplatníků i menších konkurentů. A když v této situaci přijdeme s další regulací či silnějším regulátorem, aby nám údajně řešila problém vlivu velkých hráčů, svědčí to o nepochopení problému.
Jakkoli je důležité bránit se vlivu velkých hráčů, nelze tento problém ztotožňovat s problémem zvyšování bohatství nejbohatších lidí ve společnosti. Mnoho se mluví o tom, že rozdíl mezi průměrným výdělkem a příjmem nejbohatších roste. Nic jiného bychom však neměli čekat v okamžiku, kdy se poprvé v historii lidstva dostáváme do opravdového procesu globalizace, kde když někdo vyrobí globálně úspěšný výrobek, prodá jej milionu lidí na celém světě a v důsledku toho dramaticky vzroste jeho příjem. Není na tom, nic zavrženíhodného. Je však nutné rozlišovat mezi opravdovým, produktivním podnikatelem, který prodává své výrobky globalizovanému světu a po zásluze bohatne, a mezi dobyvateli renty, kteří jsou dnes také globální a zneužívají polickou moc ve větším měřítku, než bylo možné dříve.
Podnikání a politická kultura jako brzy oligarchizace
Velcí podnikatelé nejsou jen problémem pro politiku, mohou působit i opačně. Najdeme příklady odpovědných podnikatelů, kteří svými penězi ovlivňují politiku pozitivním směrem - a brání základní principy panství práva proti vlivu těch, jež chtějí politiku zneužít ve vlastní prospěch. Podporují vznik politické kultury a kvalitních formálních i neformálních pravidel hry. Politická kultura sama však – obzvláště v postsocialistické Evropě – prorůstání ekonomických a politických zájmů zastavit nedokáže. Jediným zbývajícím způsobem je omezení prostoru pro lobbying a systematické zneužívání politiky. Velcí političtí podnikatelé nesmí mít prostor pro uplatnění svého vlivu. Toho lze dosáhnout tehdy, když odstraníme rozsáhlé přerozdělování a všudypřítomné regulace. Tím poklesne počet příležitostí k získání výhod politickými prostředky. Je tedy nutné snížit daně a vládní výdaje.
Často slyšíme o varování před „prokletím přírodních zdrojů“, kdy namísto aby přírodní zdroje sloužily k prospěchu obyčejných občanů, dochází v zemích se slabým systémem práva k boji o tyto zdroje. Výsledkem je násilí a chudoba. Stejnou logiku můžeme použít i na vysvětlení existence neproduktivních predátorských aktivit a dobývání renty v zemích, které neoplývají přírodním bohatstvím, ale skrytý i otevřený „krvavý“ boj se vede o prostředky státního rozpočtu určené k přerozdělování. Nabízí-li naše dnešní situace nějakou výhodu, pak je to skutečnost, že vychylování politiky ve jménu ekonomických zájmů silných skupin je médii sledováno, a jeho neblahé důsledky lidé mohou snadněji rozpoznat a objevit jeho nebezpečí. Lidé si snad rychle uvědomí, že proti parazitickému principu „jednomu vezmu a druhému dám“ stojí princip „dobrovolně kupuji a dobrovolně prodávám“, který nevytváří umělé vítěze ani poražené a měl by být základem společenské harmonie v naší tržní, a nikoli oligarchické, společnosti.