Jsou přistěhovalci ekonomickou hrozbou nebo příležitostí?

Potopené lodě s uprchlíky v Středozemním moři rozvířily napříč Evropou diskuzi o tom, jak se k nelegálním přistěhovalcům postavit. Otázka mezinárodní migrace má mnoho aspektů – právních, morálních, bezpečnostních, ale též ekonomických. Vedle obav z bezpečnostních hrozeb, které jsou jistě v mnoha případech opodstatněné, bývá často v centru pozornosti právě otázka takzvaných ekonomických migrantů. Jsou lidé přijíždějící do Evropy za vidinou lepší životní úrovně potenciálním přínosem nebo ohrožují blahobyt Evropanů?

Na úvod možná odbočka k paradoxnímu postoji mnoha Čechů k uprchlíkům. Na jedné straně obdivují lidi jako Nicholas Winton nebo domácí hrdiny, kteří ukrývali Židy před nacisty, na druhou stran je pro ně obtížně přijatelná představa, že by se Česká republika měla výrazněji zapojit do pomoci uprchlíkům. Přitom nároky na pomoc nejsou zdaleka tak vysoké jako za války – nikdo dnes nežádá, abychom přijali uprchlíky u sebe doma tak, jako britské rodiny přijímaly české židovské děti. Dnes diskutovaná pomoc je spíše na úrovni jiného přerozdělení již stejně vybíraných daní.

Přistěhovalci, mezinárodní obchod a domácí ekonomika

Pokud tedy připustíme, že ne každý přistěhovalec musí být nutně islámský terorista (může to být třeba syrský křesťan nebo nigerijský animista), stále zůstává otázka, jak příliv těchto lidí ovlivní blahobyt Evropy. Zde bychom měli rozlišovat ekonomické a fiskální dopady imigrace. Jak tedy přistěhovalci ovlivňují ekonomiku a jako ovlivňují veřejné rozpočty?

Většina ekonomů se zřejmě shodne na pozitivních dopadech migrace. Pohyb pracovní síly, stejně jako jiných výrobních faktorů a také zboží a služeb, vede k lepší alokaci zdrojů ve společnosti. Pracovníci jsou přirozeně motivování přesouvat se do odvětví či regionů, kde je jim nabízena vyšší mzda, stejně jako obchodníci budou chtít prodávat na trzích, kde převládají vyšší ceny. Na druhou stranu cílové země přistěhovalců získávají relativně levnou pracovní sílu.

Efekt hranic otevřených pro migraci pracovní síly či kapitálu bude stejný jako efekt volného pohybu zboží a služeb. Stejně jako dovoz levného zboží ze zahraničí, i přistěhovalci mohou zvýšit nezaměstnanost domácích pracovníků. Zároveň však levná pracovní síla snižuje náklady výrobců. Spotřebitelé v obou případech získávají díky klesajícím cenám. Přistěhovalci se zároveň stávají spotřebiteli a zvyšují poptávku po zboží a službách domácích výrobců.

Bariéry mezinárodního obchodu, které brání levným pracovníkům vyvážet jejich práci v podobě zboží a služeb, tlačí k vývozu pracovní síly přímo prostřednictvím migrace. V tomto směru by se Evropská unie měla zamyslet nad svou obchodní politikou, zejména v oblasti zemědělství. Jednotlivé politiky vůči zahraničí totiž nejsou nezávislé, fungují spíše jako spojené nádoby.

Fiskální dopady imigrace

Možná častěji zaznívají názory, že cílem imigrantů nejsou pracovní místa Evropanů, ale jejich štědrý sociální systém. Podstatnou otázkou je tedy fiskální dopad přistěhovalectví. Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná. Imigrace zcela určitě zvyšuje veřejné výdaje cílově země. Pokud se však přistěhovalci zapojí do ekonomického života – tedy pokud jim to je umožněno – zvyšují i daňové příjmy. Výsledný fiskální efekt může být kladný i záporný.

V jistém smyslu migrace ovlivňuje veřejné rozpočty stejným způsobem jako přirozené přírůstky obyvatelstva. Narození dítěte rovněž potenciálně zvyšuje výdaje i příjmy státu. Navíc mezi těmito výdaji a příjmy existuje časový nesoulad. Část výdajů se typicky uskutečňuje předtím, než dojde k jakýmkoli daňovým příjmům (zejména výdaje na vzdělání), další významná část následuje po skončení ekonomické aktivity (penzijní a zdravotní výdaje). 

Rozdíly v případě přistěhovalců jsou patrné. Přistěhovalci typicky nečerpají vzdělání v rozsahu jako domácí obyvatelstvo, na druhou stranu může být jejich pracovní život kratší. Záleží na konkrétních parametrech – v jakém věku přistěhovalci přicházejí, jaká je jejich kvalifikace, porodnost, očekávaná doba dožití. Fiskální příjmy nepochybně ovlivňuje i to, zda a jakou příležitost přistěhovalci dostanou zapojit se do ekonomického života cílové země.

U veřejných výdajů bychom měli důsledně rozlišovat, za co jsou vydávány. Pokud jde o čisté veřejné statky – tedy dodatečný spotřebitel nepředstavuje dodatečné náklady –, každý další daňový poplatník, který na jejich produkci přispívá, je přínosem. Pokud však větší počet uživatelů implikuje vyšší náklady, musíme pro určení fiskálního efektu zkoumat, zda dodatečné zvýšení daňových příjmů kompenzuje dodatečné zvýšení výdajů. Stejná otázka se však teoreticky vztahuje nejen na imigraci, ale i na domácí porodnost.

Ekonomické modely predikující fiskální efekty přistěhovalectví nedávají jednoznačnou odpověď. Shodují se však v tom, že celkový fiskální efekt, ať kladný nebo záporný, bude malý – odhady oscilují kolem nuly. Ještě podstatnější je pak otázka, zda vůbec jsou fiskální dopady vhodným kritériem v rozhodování o migrační (a populační) politice. Ale i kdyby je někdo za takové považoval, nelze je použít jako jednoznačný argument. Navíc se lze legitimně ptát, zda záporný fiskální efekt imigrace je problémem samotné imigrace nebo spíše špatně nastaveného systému vládních příjmů a výdajů.

A nakonec si musíme uvědomit, že jsou jen dvě cesty k odstranění nelegální imigrace. Jednou je legalizace přistěhovalectví, druhou je jeho úplná eliminace. Druhá cesta je extrémně nákladná, a to tím víc, čím méně legálních migračních kanálů zůstane otevřených. Dokud se nezmenší rozdíly v blahobytu a příležitostech mezi Západem a zbytkem světa, poptávka po migraci do západních zemí existovat bude. Je pak jen otázkou imigračních politik, zda se setká s legální nabídkou, nebo bude vytlačována na černý trh. Poptávka si svoji nabídku vždy najde, ať tak nebo jinak.