Platy učitelů: Nízké a příliš rovnostářské

Zářijová studie autorů z CERGE-EI poukazuje na setrvale nízké platy učitelů základních škol. Vychází především ze srovnání učitelských platů s platy v jiných profesích vyžadujících vysokoškolské vzdělání.

Studie přichází k málo překvapivým zjištěním, že učitelské platy jsou málo atraktivní. Důsledkem je pak klesající kvalita uchazečů o toto povolání, což může mít dlouhodobě negativní důsledky pro českou ekonomiku. Spíše okrajově studie zmiňuje jiný problém, a to přílišné rovnostářství v odměňování učitelů.

Průměrný plat učitele v regionálním školství nedosahuje ani 60 % průměrného platu vysokoškoláka. Česká republika je v tomto ohledu výrazně pod průměrem zemí OECD a horší poměr najdeme pouze v Maďarsku a na Slovensku. Samozřejmě lze diskutovat o jiných parametrech učitelského povolání, a to jak v mezinárodním, tak v domácím srovnání. Z hlediska velikosti tříd nebo počtu odučených hodin za rok se však Česko od průměru OECD výrazně neodchyluje. Ve srovnání s domácími vysokoškoláky lze jistě poukázat na nadstandardní rozsah dovolené (rozšíření dovolené z 5 na 8 týdnů představuje cca 6,6 % pracovního času, tj. zvýšení platu na odpracovaný den přes 7 %) nebo relativní stabilitu zaměstnání ve veřejném sektoru ve srovnání se soukromými společnostmi.

Zvyk je železná košile

Zajímavé jsou však jiné parametry učitelských platů. Zmíněná studie ukazuje na velmi pozvolný růst platů v průběhu kariéry, výrazně pomalejší než v jiných profesích platové (veřejné) i mzdové (soukromé) sféry. Zkušenosti či jiné kvality zvyšující se v čase tedy nejsou v peněžním ohodnocení učitelů reflektovány. Dalším specifikem je nízký podíl odměn v poměru k platům, opět nejen s ohledem na jiné profese mzdové, ale i platové sféry. Lze se jen dohadovat, zda je příčinou nemožnost měření učitelských kvalit, neschopnost vedoucích pracovníků tyto kvality měřit, nebo jen neochota prolomit zavedené rovnostářské zvyklosti. 

Současný systém odměňování učitelů též ignoruje regionální rozdíly. Jak je patrné z grafu, zatím co platové a mzdové ohodnocení se napříč českými kraji liší – někdy i výrazně – platy učitelů jsou téměř stejné. Mediánový plat učitele v Zlínském kraji se výrazně neliší od mediánového platu jiných vysokoškoláků, naproti tomu v Praze je tento rozdíl výrazný. Tyto rozdíly pravděpodobně nejsou primárně regionální, ale jdou mezi městskými a venkovskými oblastmi. Zatím co v Praze či Brně bude učitel jedním z nejhůře placených vysokoškoláků, v kdekteré vesnici může patřit k platové špičce.

Zdroj dat: Informační systém o průměrném výdělku 

Ještě obtížněji se měří rozdíly napříč kvalifikacemi. Lze se oprávněně domnívat, že alternativní příležitosti učitelů třeba cizích jazyků nebo informatiky budou výrazně lukrativnější než jejich kolegů s jinými specializacemi. Současný systém odměňování tyto odlišnosti v nákladech obětované příležitosti nereflektuje. Podobně lze vysokou feminizaci základního školství vysvětlovat – mimo jiné – i s odkazem na odlišné ohodnocení mužů a žen v jiných profesích. Alternativní náklady mužů jsou zkrátka vyšší než alternativní náklady žen.

Selektivní odměňování nutností

Jak uvádí zmíněná studie, zvyšování platů, ač žádoucí, je velmi obtížné. Plošné zvyšování platů je problematické v situaci permanentního strukturálního deficitu. Selektivní zvyšování naráží na rovnostářské tradice ve školství a chybějící kritéria hodnocení kvality a výkonů učitelů. Pokud však mají vyšší výdaje do školství vést k zvýšení kvality, selektivní odměňování je nutností. Dlouhodobé plošné zvyšování platů sice může přilákat relativně schopnější učitele, pro ty stávající však bude představovat pouze čistou rentu. Selektivní odměny by naproti tomu vytvořili pozitivní pobídky jak pro potenciální, tak pro stávající učitele. Otázkou zůstává, zda vůbec existuje skutečná politická vůle odměňování učitelů řešit.