Radikální řešení globální nerovnosti příjmů: buďme více jako Katar

Guvernérka amerického Fedu Janet Yellenová si nedávno v Bostonu vysloužila nevoli od konzervativců, když řekla: „Značně mě znepokojuje rozsah a pokračující nárůst nerovnosti ve Spojených státech. ... Myslím, že je načase položit si otázku, zda je tento trend slučitelný s hodnotami zakořeněnými v dějinách našeho národa, zejména vzhledem k vysoké hodnotě, kterou Američané tradičně přisuzují rovnosti příležitostí.“ A není přitom s podobnými obavami zdaleka sama. Přinejmenším od doby protestů Occupy Wall Street patří nerovnost příjmů mezi nejdiskutovanější témata americké politiky.

Komentátoři burcují, že rostoucí nerovnost ubližuje chudým, nadržuje bohatým v politice a ze Spojených států vytvoří kastovní společnost. Navrhovaná řešení jsou pak různorodá: od praktických, ale slabých (jako je zvýšení minimální mzdy) po zcela fantaskní (jako je celoplanetární daň z bohatství, navrhovaná Thomasem Pikettym).

Západ však zapomíná na ten nejmocnější nástroj ke snížení celosvětové nerovnosti, který svou sílu ukazuje v zemích Perského zálivu. Jde o kombinaci politiky otevřené migrace a – trochu paradoxně – právě kastovních systémů.

Nejprve je třeba si uvědomit, že nerovnost je mnohem větším problémem mezi jednotlivými zeměmi než uvnitř. Ve Spojených státech si mediánová domácnost (vůči níž má polovina domácností menší a polovina větší příjem) vydělá zhruba 50 tisíc dolarů ročně a domácnost patřící mezi horní procento si vydělá průměrně 300–400 tisíc dolarů. Ale i chudé americké domácnosti jsou na tom mnohem lépe než chudí ve většině ostatních zemí. Nejchudších pět procent Američanů si v průměru vydělá asi tři až čtyři tisíce dolarů za rok; to je víc, než příjem na hlavu zhruba 60 % lidské populace. Více než miliarda lidí žije za dolar na den.

Pokud tedy chceme něco udělat s nerovností, měli bychom se zaměřit na globální nerovnost. Ale co bychom měli podniknout? Podle jednoho pohledu bychom my, lidé v bohatých zemích, měli dávat dary lidem v ostatních zemích. Názory na efektivnost či smysluplnost takových darů se u odborníků liší – včetně nás dvou. Někteří tvrdí, že by se většina takové pomoci vytratila skrze plýtvání a korupci. Ale i kdyby nakrásně byla rozvojová pomoc užitečná, není pravděpodobné, že by bohaté země kdy dobrovolně přispěly tolik, aby významněji snížily globální nerovnost.

Západ se k otázce mezinárodní spravedlnosti hlásí především skrze svůj závazek dodržování lidských práv. Západní země ratifikovaly smlouvy o lidských právech a vytvořily mezinárodní instituce typu Rady OSN pro lidská práva. To vše s cílem vytvořit právní rámec, který nutí vlády všech zemí, aby respektovaly práva svých občanů. Takový smluvní režim se sice nerovností přímo nezabývá, ale vyžaduje, aby země garantovaly zajištění zdravotní péče, spravedlivé mzdy, důchody a vzdělání.

Tento desítky let starý systém však doposud nebyl schopen zastavit růst nerovnosti v rámci jednotlivých zemí, a jak jeden z nás (Eric A. Posner, pozn. red.) dokládá ve své nové knize Soumrak lidských práv (The Twilight of Human Rights Law), vykonal toho jen málo pro zlepšení lidských práv. Největší přínos pro blahobyt lidí za posledních pár desetiletí nepochází z USA či Evropy, nýbrž jednak z Číny, jejíž autoritativní vláda vyrobila mohutný ekonomický růst pro své chudé obyvatelstvo, jednak od autoritářských zemí v Perském zálivu.

Země Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) – Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE) – jistě nejsou známy pro svůj sklon k humanismu. Jsou to autoritářské islámské státy sedící na obrovských zásobách ropy a patří také mezi země s nejvyšší nerovností na světě. Zhruba 85 procent obyvatelstva SAE například tvoří migrující pracovníci, kteří žijí se zhruba pěti tisíci dolarů za rok. Zbylých 15 procent jsou občané Spojených arabských emirátů, kteří žijí zhruba se třemi sty tisíci dolarů za rok. To je ještě větší ekonomická nerovnost, než jaká existovala za apartheidu v Jižní Africe či na americkém Jihu před válkou Severu proti Jihu.

Tito zahraniční migranti si ale v zemích GCC vydělají mnohem více než tu zhruba tisícovku dolarů, kterou by si vydělali doma v Bangladéši nebo Indii. SAE a sousední Katar toho svou otevřeností k imigrantským pracovníkům pro snížení globální nerovnosti dělají více než kterákoli jiná bohatá země. Jak jeden z nás spočítal, přínos Kataru ke zmenšení globální nerovnosti je na osobu třikrát větší, než kdyby se v USA odstranila veškerá příjmová nerovnost a všichni si vydělávali stejně. Přínos Kataru je také mnohonásobně větší než přerozdělovací politika (skrze daně a dávky) ve kterékoli bohaté zemi OECD. A to přitom do výpočtů nebyly započítány peníze, které migranti posílají domů – v SAE jsou to v průměru více než tři čtvrtiny výdělku. Při jejich zahrnutí je snižování nerovnosti ještě výraznější.

Tyto velké výhody migrace jsou dány tím, že lidé v chudých zemích začínají z tak nízkého základu. Přidáte-li čtyři tisíce někomu, kdo si vydělává jen tisíc, zpětinásobíte jeho příjem a nerovnost snížíte dramaticky. Když stejnou částku dáte chudému Američanovi s dvanáctitisícovým výdělkem, zvýšíte jeho příjem jen o třetinu. Přitom právě zpětinásobení příjmu skutečně chudého v chudé zemi je tím, co mu umožní přístup k základním věcem, jako je vzdělání či zdravotní péče, které jsou jinak jen prázdnými sliby lidskoprávní legislativy. Proto pomoc nejchudším obyvatelům světa snižuje globální nerovnosti o tolik více než vládní přerozdělování ve státech blahobytu (OECD). Tam jde jen o přesypávání peněz od superbohatých k ne zcela nuzným (bráno ve světovém měřítku).

To ale neznamená, že to migranti v GCC mají nějak snadné. Vůbec ne. V monarchistickém Kataru se jim například nedostává ani už tak omezených práv Katařanů. Ale snížení nerovnosti bude vyžadovat nepříjemné kompromisy. Katar by tolik migrantů jistě nevítal, kdyby jim musel uznat velkorysá politická a občanská práva. Země Perského zálivu dokonce přímo vyhledávají nearabské migranty tmavé pleti, aby minimalizovaly riziko, že by snad domácí obyvatelstvo chtělo s imigranty sympatizovat, přátelit se, nebo dokonce vstupovat do sňatku (čímž by se pak imigranti dožadovali práva k pobytu, či dokonce občanství). Není to nic zvláštního, v celých dějinách lidstva se téměř veškerá velká migrace z chudých zemí do bohatých odehrávala za těchto ekonomicky a politicky nerovných podmínek.

Následující graf ukazuje, jak jednotlivé země Perského zálivu přispívají ke snížení globální nerovnosti. Horizontální osa zobrazuje pro danou zemi společenský příjem z odstranění nerovnosti; svislá osa ukazuje, jak země svou migrační politikou snižuje globální nerovnost.

Bohaté země OECD jsou ve shluku vlevo nahoře. Mají relativně nízkou nerovnost uvnitř (tedy v celosvětovém měřítku), ale jejich programy pomoci chudým zemím ke snížení globální nerovnosti příliš nepřispívají. Tečky vyvěrající ze shluku doprava jsou pak národy Perského zálivu s vysokou vnitřní nerovností, které skrze migraci udělaly velké kroky ke snížení globální nerovnosti. Aby nebylo pochyb: i takové země, jako je Norsko, známé svou velkou vnitřní rovností a svými příspěvky k udržování míru v zahraničí, zmenšují globální nerovnost jen minimálně.

Pokud by země OECD přejaly migrační politiku zemí GCC, snížily by globální nerovnost mnohem více, než činí svými dnešními vnitrostátními systémy sociálního zabezpečení. Kdyby například přijímaly stejné procento imigrantů (v poměru k HDP) a ze stejných zemí jako Katar, snížilo by to příjmovou nerovnost ve světě dvakrát více, než kdyby u sebe doma zrušily veškeré příjmové rozdíly, a také dvakrát více, než ji nyní snižují svými daněmi a přerozdělováním. Kdyby přijímaly na hlavu stejný počet imigrantů jako SAE, dokázaly by toho ještě více. Kdyby se Spojené státy a Evropa otevřely těm 60 procentům světové populace, jež si vydělají méně než spodních pět procent Američanů, a zaplatily jim pět tisíc dolarů za rok, snížila by se světová nerovnost zhruba o třetinu.

My, občané zemí OECD, se pyšníme svými politickými a občanskými právy a štědrými sociálními systémy. Ale vysokou životní úroveň si udržujeme tím, že dáváme jen almužnu a žádná práva těm, kteří žijí vně našich umělých hranic. Donekonečna se dohadujeme, jestli zvýšit či snížit naše mezní daňové sazby, a přitom ignorujeme bídu nejzoufalejších lidí planety. A pak se divíme, že nás Čína či země GCC pranýřují za pokrytectví, když kritizujeme jejich skóre v dodržování lidských práv.

Idealisté by mohli namítnout, že obrovské sumy na programy zahraniční pomoci jsou politicky proveditelnou metodou snížení nerovnosti, nebo že by snad bylo možné přesvědčit bohaté země, aby přijaly nejchudší přistěhovalce s plnými politickými právy. Doufáme, že mají pravdu, protože země GCC opravdu operují s velice tvrdými a nevypočitatelnými pravidly včetně odebírání pasů od pracovníků, díky čemuž jim mohou případně zabránit opustit zemi. Tyto stinné stránky systému – jako omezení ekonomických, politických a sociálních práv migrantů, jejich odloučení od domácího obyvatelstva a autoritářský režim – jsou ale možná nezbytné pro zachování politické podpory migrační politiky pomáhající snižovat globální nerovnost. Vládnoucí režimy v těchto zemích vykazují samozřejmě mnoho dalších nechutných stránek, například útlak žen či sexuálních menšin, které by žádná země neměla kopírovat. Ale tyto otázky nijak nesouvisejí s politikou otevřené imigrace, za kterou se tady stavíme.

Intelektuálové a lídři v zemích OECD by se měli pečlivě (a politicky realisticky) zamyslet, jak skloubit své závazky ke všemožným právům s agendou snižování nerovnosti. Model zemí Perského zálivu, které přijímají migranty za ekonomicky a politicky podřadných podmínek, se ukázal v praxi jako humanitární, ač tak na první pohled nevypadá. Pokud by jej zavedly bohaté země, pak by v našich společnostech enormně vzrostla vnitřní politická a ekonomická nerovnost. To by mohlo částečně podkopat jejich liberální charakter, kterého si tolik ceníme, a jistě bychom měli z nerovnosti ještě nepříjemnější pocit, než máme dnes. Ale výhody a zlepšení pro nejchudší lidi na světě by byly obrovské.

Autoři: Eric A. Posner a Glen Weyl

Převzato z nultého čísla nového analytického časopisu Trade-off, Magazínu pro českou a slovenskou konkurenceschopnost.

O autorech:
Eric A. Posner je profesorem na University of Chicago Law School.
Glen Weyl je výzkumníkem v Microsoft Research New England a odborným asistentem ekonomie a práva na University of Chicago.

Překlad: Petr Bartoň
Originál publikován v  Posner, E. A. & Weyl, G., 2015. A Radical Solution to Global Income Inequality: Make the U.S. More Like Qatar. Newrepublic.com.