Veřejné mínění jako indikátor české politické kultury

Vlna demokratických revolucí před čtvrt stoletím měla ve středoevropském regionu tři zásadní důsledky: reorientaci na Západ, přechod od státně socialistického hospodářství k tržnímu kapitalismu a transformaci systému vlády jedné strany v parlamentní multipartismus založený na svobodných volbách.

U nás i jinde se tyto konstanty posléze přetavily v základní politický „postkomunistický“ konsenzus jak uvnitř politických sil, tak i v rámci veřejného mínění. Tento konsensus, nazvěme jej zjednodušeně liberálně - demokratický, se nicméně během několika málo let rozpadl. Už v letech 1997 – 2000 došlo v české společnosti k dramatické proměně vztahu občanů k politice a zároveň k významné proměně očekávání, kterou od politiky mají. Došlo k prohlubování politické nespokojenosti, institucionálního i individuálního odcizení od politiky a v důsledku toho i ke snížení legitimity celého demokratického režimu. Tuto změnu v symbolické organizaci veřejného prostoru můžeme považovat za jakýsi konec éry revoluční euforie, za - slovy sociologa Lukáše Linka - „přechod z naivního a idealistického demokratismu první poloviny 90. let do fáze kritického a nespokojeného demokratismu počátku 21. století“.

Původní důvěra v demokratický proces, politiky a politické strany byla na konci 90. let vystřídána výraznou kritičností, skepsí a nespokojeností velké části společnosti nejen s politickou elitou a politikou obecně, ale i se způsobem, jak demokracie funguje. Tato nespokojenost se projevuje například relativně silnou nedůvěrou v základní politické instituce jako je vláda a parlament. Narůstající počet občanů, kteří zastávají větší odstup od současného systému, může mít neblahé konce – distancující se občané často k volbám buď nechodí, nebo podporují antisystémové strany. Demokracie však nutně potřebuje plnohodnotné občanství, je pro ni podstatný informovaný, aktivní, přemýšlivý občan. Bez něho je demokracie vnitřně křehčí. Místo politické opozice se pak formuje opozice vůči politice, rozšiřuje se „občanská frustrace“ živená dichotomickým viděním světa rozlišujícím mezi „námi“ (slušnými lidmi) na jedné a zkorumpovanými politiky a „mafiány“ na straně druhé.

Politickou kulturu můžeme obecně definovat jako vztah občanů k politickému systému na základě poznatků, hodnot a pocitů. V jiném smyslu politická kultura představuje samotný politický život v jeho nejrůznějších výrazových a provozních formách, včetně hodnotových orientací, které určují politické chování. Ať už budeme politickou kulturu nahlížet jakkoliv, jedno je jisté: její základní nastavení rozhoduje o přijetí či nepřijetí stávajícího politického řádu. Politická kultura je tvarována historií, je kulturní proměnnou, souborem přesvědčení, postojů a vnímání politiky v daném čase. Je neodmyslitelně spjata s otázkou legitimity – politické autority jsou legitimní ve chvíli, kdy se občané ve společnosti řídí pravidly, které autority vytvářejí a implementují. Většina občanů takto uznává legitimitu autorit, tj. udílí podporu politickému systému. Demokratická politická kultura, respektive občanská kultura je zkrátka z politicko-psychologického pohledu právem považována za nezbytný základ demokratického režimu.

Čekání na transformaci kultury

„Česká“ politická kultura je složitým komplexem stereotypů, formujících se v průběhu historického vývoje. Ty jsou pak východiskem pro obsah i vnější formu prezentace požadavků a očekávání jednotlivců i skupin v politickém systému, kteří se podílejí (na úrovni „vstupů“ i „výstupů“) na politickém procesu. Nejedná se přitom o neměnnou substanci stereotypů, tyto vlastnosti (jakéhokoliv) národního společenství se mohou měnit v souvislosti s vnitřním vývojem a také v souvislosti s vlivem vnějších aktérů. Zároveň je ale nutno podotknout, že právě šablony politické kultury je nutno považovat za jeden z nejstabilnějších prvků každé společnosti, k jehož významným proměnám je zapotřebí velmi dlouhého časového úseku a stabilního vývoje. K tomuto fenoménu odkazuje i slavná poznámka Ralfa Dahrendorfa, že v postkomunistických společnostech na rozdíl od relativně rychlé strukturální přeměny a stabilizace v právní a hospodářské oblasti, bude právě třetí dimenze, transformace kulturní, trvat nesmírně dlouhou dobu – nejméně tři generace. Formálně institucionální transformace systému je zkrátka pouze jedním z předpokladů transformace kulturní (mentální, psychologické), protože se nikdy nejedná o procesy souběžné. Neboli: Institucionální restaurace demokracie je jen prvotním (a zajisté základním) předpokladem fundamentální a autentické sociální transformace.

Rozvoj české společnosti a české politické kultury byl v 20. století ovlivněn zásadní diskontinuitou. Podobně jako jiné postkomunistické společnosti se i Česká republika po dlouhém, šest desetiletí trvajícím intermezzu, musela a dosud musí obtížně vyrovnávat s deficitem demokratické zkušenosti. Fungování elementárních společenských mechanismů bylo především destruktivně dlouhodobým působením komunistického režimu fatálně narušeno a následná rychlá revitalizace či „restart“ (na rozdíl např. od ekonomické sféry) je právě v oblasti rozvoje občanské společnosti a občanské kultury, založené na dobrovolné aktivní účasti občanů na politickém procesu a politických rozhodnutích, značně limitovaná. Problémy při utváření plnokrevné občanské pospolitosti jsou přitom bez nadsázky nejvýznamnější hrozbou pro stabilitu české politické kultury jako kultury demokratické. 

Dědictví komunismu - pasivní resistence

Komunistický režim ve zdejší politické kultuře prohloubil mimo jiné orientaci na privátní sféru, nezájem o sféru veřejnou (politickou), neochotu spolupracovat s oficiální politikou a vstupovat do politických interakcí. Můžeme-li tudíž institucionální rámec České republiky považovat za plně demokratický, sféra občanské společnosti a jejího rozvoje tomuto adjektivu ne zcela odpovídají. Stejně jako v dalších postsocialistických společnostech existuje i u nás určité fázové zpoždění mezi změnou politického systému a odpovídající změnou politické kultury – jednoduše proto, že změny hodnotových stereotypů a orientací probíhají podstatně pomaleji, než změny pravidel, institucí a vlastnických práv. Ze sociologických šetření plyne, že v českém veřejném mínění přetrvává široce sdílená „pasivní resistence“ vůči politickému systému, tedy vysoká míra kritičnosti k politické sféře jako takové a nedostatek zájmu o aktivní angažmá ve veřejném životě, např. v organizacích občanské společnosti (včetně politických stran). Pozorujeme, že česká společnost je nadále, podobně jako v rámci komunistického paternalismu, ve svém sebepojetí rozdělena na „my“ (svět bezmocných, obyčejných občanů) a „oni“ (svět mocných, svět politiky a politiků). 

Již v 19. století, v době formování moderního národa a také pod vlivem národní nesamostatnosti, se vytvořila politická kultura charakterizovaná vysokou mírou pragmatismu a „vlažným“ nacionalismem. Pro české prostředí je zároveň příznačný velký důraz na privátní sféru života jednotlivce, která je oddělena od sféry veřejné a naopak častý nezájem o sféru veřejnou, resp. politickou. Tyto aspekty se dále prohloubily v důsledku častých historických změn v průběhu 20. století, v nichž hlavní roli mnohdy sehráli externí aktéři. Politická kultura po roce 1989 se tudíž vyvíjela na půdorysu dvou odlišných historických tradic: tradice demokratické, zjednodušeně řečeno prvorepublikové, i tradice nedemokratické, komunistické. Obě tyto tradice současná česká politická kultura nese a spojuje, čímž vzniká specifická postkomunistická politická kultura, která ve srovnání s politickými kulturami označovanými jako „západní“, vykazuje zřetelné deficity zejména ve sféře zprostředkování zájmů, politické participace, chování politických elit a rozvoje emancipované občanské společnosti. 

Německý politolog Wolfgang Merkel upozorňuje na to, že konsolidace rozvinuté občanské společnosti, neboli vytvoření autentické kultury občanské společnosti (která může trvat desetiletí a je završena až generační výměnou), je právem považována za sociokulturní fundament demokracie a završení celého procesu demokratické konsolidace. Ke konsolidaci vyzrálé a sebevědomé občanské společnosti patří právě stav politické kultury ve smyslu upevnění demokratické orientace v systému hodnot, názorů, přesvědčení, ale i vskutku „občanského“ chování občanů. S tím souvisí krystalizace institucí občanské společnosti a intermediárních organizací, které plní funkci agregace a artikulace zájmů. V tomto smyslu není proces konsolidace ukončen a Českou republiku tedy lze považovat (navzdory mínění řady autorů, včetně citovaného Merkela) spíše za demokracii semikonsolidovanou.

Poddanská kultura a politická skepse

Moderní česká společnost se v závislosti na zmíněném specifickém historickém vývoji v 19 a 20. století dosud zcela jistě neblíží ideálnímu typu participační politické kultury, neboť vykazuje (a vykazovala koneckonců i v nezřídka glorifikovaném období demokracie první republiky) mnohé rysy poddanské či smíšené poddansko-participační politické kultury, budeme-li používat pojmové instrumentárium proslulé typologie Almonda a Verby. Připomeňme velmi obecně, že poddanská kultura se vyznačuje pasivním vztahem k systému, jemuž se občané podrobují a akceptují svoji submisivní roli, zatímco participační politická kultura je signifikantně charakterizována tendencí členů společnosti aktivně vstupovat do politického procesu. 

Jak již bylo zdůrazněno, velká část českých občanů není spokojena s politickou situací a nemá velkou důvěru v demokratické mechanismy a instituce (minimálně v porovnání a tradičními demokraciemi, jakkoliv i zde je možné v poslední době zaznamenat trend nárůstu negativních postojů k politice), je stále přesvědčena o tom, že jejich vlastní možnosti cokoliv ovlivnit, případně změnit jsou marginální. 

Výsledkem je neblaze rozšířená nedůvěra občanů v politiky, ale i v demokracii a její instituce. Vysoká míra skepse je také jednou z příčin minimální ochoty k participaci na politickém životě a nízké spokojenosti s demokracií, což negativně ovlivňuje legitimitu celého demokratického režimu. Polistopadový režim má nízkou specifickou podporou pro konkrétní provoz demokratického systému, kterou můžeme vysledovat v otázce nespokojenosti občanů s politickou situací a nízkou důvěry v některé ústavní instituce- tedy ve vztahu k institucionálnímu systémovému rámci. Politická nespokojenost se projevuje rozšířenou nedůvěrou v politiku a základní ústavní instituce a je založena na negativním hodnocení výkonnosti politické a ekonomické sféry. Přestože například prezident a obecní a krajská zastupitelstva se dlouhodobě těší relativně vysoké důvěře, u vlády a obou komor Parlamentu je situace právě opačná. Toto relativně silné institucionální odcizení můžeme chápat jako důsledek přesvědčení, že instituce státu a politická třída nereagují na názory a požadavky občanů dostatečně responzivně, že neřeší efektivně problémy, které považují za podstatné. S odcizením od institucí úzce souvisí i individuální odcizení od politiky jako takové, tj. nízký pocit občanské kompetence: lidé vesměs nepovažují politiku za věc, která se jich bezprostředně týká, a proto nejsou ochotni ani schopni se jí účastnit.

Na druhé straně je nutné upozornit, že nízká specifická podpora, resp. vysoká míra nespokojenosti s politikou i nižší důvěra v (některé) ústavní instituce jsou jen pasivním (deklarovaným) postojem, který ovšem nejen že nutně nemusí ohrožovat stabilitu režimu, ale nemusí nutně mnoho prozrazovat ani o faktické roli občana v politickém procesu, o míře občanské participace a kvalitě občanské kompetence. Jakkoliv je například vysoká míry nespokojenosti s politikou sociálními vědci či novináři vnímána spíše negativně, můžeme uvažovat i o alternativním pohledu, podle nějž je kritičnost k politickým elitám naopak spojena s hodnotami demokratického občanství a nespokojenost s hodnotami demokracie. 

Česká veřejnost je totiž stále přesvědčena o tom, že demokracie je nejlepší možný způsob vlády a nepožaduje jeho fundamentální změnu. Navzdory převážně demokratickým preferencím je ale nespokojena s konkrétním fungováním demokratického systému. Zatímco dimenze ne/legitimity režimu odkazuje k tomu, zda jedinci považují (demokratický) systém za správný či nejlepší možný, ostatní dimenze se postojů se týkají nižších úrovní hodnocení a jedná se spíše o evaluace výkonnosti a konkrétní reprezentace politických institucí. 

Odcizená politická kultura

Sociální psycholožka Klicperová-Baker v souvislosti s Českou republikou na základě úvah o komunistickém dědictví hovoří o tzv. odcizené politické kultuře: v ní jedinec odmítá politický systém nebo jeho části, je podezřívavý a emocionálně negativně naladěný vůči vládě, cynický vůči politickému systému vůbec a nevěří, že by politická akce mohla přinést kýžené benefity. Postupný proces proměny základních hodnotových stereotypů a orientací občanů směrem k „západní“ politické kultuře potrvá velmi dlouho. Tato změna stereotypů myšlení a chování, tj. změna mentalit, se ukazuje být problémem demokratické tranzice par excellence. Obyvatelstvo transformujících se zemí (včetně České republiky) se musí zdlouhavě a bolestně změnit z komunistických poddaných v demokraticky jednající občany, kteří jsou ochotni vstupovat do veřejných interakcí a diskusí a aktivně se angažovat v otázkách „res publica“. Podobnou hlubinnou transformací ovšem musí projít i „strana nabídky“, tedy politická elita, neboť jen ona se může zasloužit, dokonce i v poměrně krátké době, o to, aby veřejnost dostala příležitost znovuobnovit poztrácenou důvěru v demokratickou politiku.

Bibliografie:

Almond, G., S.Verba. 1989. The Civic Culture. Political Attitudes and Democracy in Five Nations. Newbury Park: Sage Publications.
Cabada, L., K. Vodička. 2011. Politický systém České republiky. Historie a současnost. Praha: Portál.
Dahrendorf, R., 1990. Reflections on the Revolution in Europe: In a letter intended to have been sent to a gentleman in Warsaw. New York: Random House
Klicperová-Baker, M. 2007. Demokratická kultura v České republice. Praha: Academia.
Linek, L. 2010. Zrazení snu. Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jeho důsledky. Praha: SLON.
Merkel, W. 2010. Systemtransformation. Eine Einführung in die Theorie und Empirie der Transformationsforschung. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften