Duben 1861 – významný měsíc české parlamentní politiky

V rámci kalendářního roku si česká veřejnost připomíná poměrně velký počet významných dnů. Některým z nich dokonce zákonodárci přisoudili takový význam, že povahu jejich výročí může podstatná část společnosti promýšlet ve dnech volna bez plnění pracovních povinností.

K přemíře reflexe významných momentů naší minulosti tato skutečnost ovšem nevede a zájem o výročí se omezuje obvykle na několik novinových článků. 6. duben nelze vřadit do kategorie výše zmíněných dní. Je zcela opomenut vzhledem k tomu, že není propojen s budováním české státnosti či dokonce bojem za národní existenci. Odkazuje na historicky první schůzi voleného českého sněmu v roce 1861. Více jde o výročí spojené s významem instituce parlamentu jako reprezentativního politického sboru. Pohled o více než 150 let nazpět sněmovní historií však odkrývá mnohé z mechanismů dobových politických praktik a okolností, za kterých se utvářelo parlamentní soupeření na další půlstoletí. V tomto ohledu jde o zajímavý pohled do „zpětného zrcátka“ parlamentní politiky.

Parlamentarismus jako důsledek emancipace

Rozbřesk parlamentního života nebyl pouze českou záležitostí. Týkal se všech zemí habsburského mocnářství. Svolení k svolání parlamentů musel dát panovník František Josef I., který tak nečinil z autentického přesvědčení o potřebnosti reprezentativních sborů v politickém systému, což byla myšlenka vzdálená císařovu konzervativnímu krédu. Nutil ho k tomu především katastrofální stav státních financí a tlak starých a nových elit v podobě tradiční aristokracie a emancipujícího se měšťanstva, u kterého sílilo přesvědčení o nutnosti kontroly hospodářské politiky státu prostřednictvím existence parlamentního systému. Tak padla představa vládní administrativy o tichém smíru s buržoazií založeném na liberální hospodářské politice a nezasahování státu do soukromí podnikatele v symbióze s absolutistickým režimem. Původní myšlenky o početně omezeném poradním sboru zabývajícím se oblastí státních rozpočtů se ale během několika měsíců posunuly k vydání ústavy a zřízení celé soustavy zastupitelských sborů. Zemským sněmům, mezi nimi i tomu českému, moravskému a slezskému, bylo určeno díky slabším kompetencím podřadnější místo ve srovnání s centrální vídeňskou říšskou radou. Od svých historických předchůdců se lišily sněmy v podstatném ohledu – byly volené.

I proto jednání českého sněmu v Praze v budově současné Poslanecké sněmovny veřejnost sledovala s mírou, která dnešnímu pozorovateli přijde neuvěřitelnou. Ohromení ze symboliky počátku parlamentního jednání bylo společné veřejnosti i tehdejšímu tisku. Ten líčil náladu v ulicích tehdejší Prahy autenticky s mírou patosu době vlastní: „Zvonění ve všech kostelích zasvětilo pošmourné sněmovní ráno. Všude zvýšený ruch, v kavárnách čilý život, na ulicích hrčení kočárů. Vše směřuje ku kamennému mostu, jenž na obou stranách přeplněn proudy lidstva. V ulicích malostranských sotva obrátiti se můžeš. Kolem kostela sv. Mikuláše obecenstvo činí špalír poslancům do chrámu se ubírajícím. Příchod mužů národa poznáváš podle vlnění se zástupů, jež vždy mocněji k sluchu doráží a tisícihlavé sláva! ať žije! přechází. V chrámě vše v slavnostném nadchnutí. Každý zdá se, že chce vyprositi milost Boží těm, jenž mají dobýti národu potlačenému svobodu a právo ve vlastním domově.“

Prokazovaná úcta poslancům a špalíry veřejnosti v ulicích obklopující sněmovnu jsou dnes představitelné obdobně složitě jako mše konaná krátce před zahájením sněmovní schůze (bez zajímavosti není, že první schůze připadla na sobotu). Obdobně si dnes těžko představit, že reportáže a doslovné přepisy z jednání sněmu zabraly více než dvě strany tehdejších deníků, tedy podstatnou část každého vydání. Pozornost soustředěná na jednání neotupilo ani zklamání z nižších kompetencí orgánu, ani dvě podstatné skutečnosti, které byly pro parlamentní kulturu předminulého století typickými. Poslanci byli sice označováni jako mužové národa, ve skutečnosti však reprezentovali spíše jeho nepatrný zlomek díky složitému volebnímu systému zohledňujícímu majetek a vzdělání potencionálního voliče. Ještě problematičtějšími byly pro českou veřejnost instrumenty takzvané volební geografie, kdy byly volební obvody tvořeny vzhledem k demografickým skutečnostem tak, aby preferovaly německou reprezentaci. (Z tohoto důvodu se ostatně těšila v devatenáctém století takové pozornosti a vážnosti statistika, neboť dodávala spolu s historií potřebnou munici pro národnostní soupeření.) Od těchto skutečností se odvíjelo i specifické složení sněmovních politických stran označovaných jako honorační, jejichž organizace a způsob řízení byl záležitostí několika jednotlivců.

Důležitost parlamentních rituálů

Pokud bychom pokračovali v listování sněmovní historií v následujících letech a desetiletích, museli bychom konstatovat, že rekrutace poslanců z řad urozených a vzdělanců jeho jednání příliš nezjemňovala. Česko-německý národnostní rozpor na to vytvářel příliš hluboké příkopy. Tak se v následujících letech stal sněm nejen dějištěm horlivých debat, ale i sálem, který je z podstatné části zcela prázdný vzhledem k demonstrativním absencím poslanců obou národností, jež jeho jednání bojkotovali. Od sklonku století pak jeho jednání paralyzovaly násilné obstrukce, při kterých létaly vzduchem kalamáře a tlouklo se kusy sněmovních lavic. Tak musel být sněm rozpuštěn panovníkem, což zároveň ukazuje kompetence, kterými tehdy disponoval císař a exekutiva ve směru k parlamentním sborům.

Co tedy zbylo z instituce, jejíž novodobá historie se počínala psát onoho sobotního dubnového dne roku 1861? Možná více než symbolická rovina dnešního sídla sněmovny, jejíž sál vypadá téměř totožně jako v devatenáctém století. (Obraz císaře zmizel, ale vyobrazení dubu a lípy jako symbolu pro český a německý element obklopující historický znak v sále přežilo dvacáté století.) I přes omezené kompetence by bez sněmu nevznikly instituce spojované s kulturním a vědeckým vzestupem moderní české společnosti jako bylo například Národní muzeum či Česká akademie věd a umění. Veřejnost se prostřednictvím pozornosti věnované parlamentnímu dění seznamovala s parlamentními rituály volbami počínaje a například interpelacemi konče. Pro generace českých politiků pak byl sněm školou parlamentního života, někteří z nich ostatně získávali mandáty i po roce 1918. Prvorepublikové období tak navazovalo na politickou kulturu a parlamenty z éry monarchie více, než se zdá při letmém pohledu. I proto stojí za to 6. duben připomenout.