Válka jako důsledek krize demokracie

Každá válka v sobě přináší rozvrat, utrpení a neobyčejné škody. Nejinak tomu bylo i v případě druhé světové války. Škody a rozvrat se netýkaly jen oblasti materiální, ale i oblasti duchovní. Ne náhodou staří klasikové říkají, že v době války mlčí múzy.

Ve válkách ovšem nemlčí jen můzy. V takovéto době trpí i dobro, víra a morální hodnoty a vůbec vše co souvisí s lidstvím. Krásně tento problém byť nepřímo vyjádřil dle mého soudu československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, když řekl svému příteli Viktoru Fischlovi následující slova:

“Na světě by mohlo být moc krásně, kdyby nebyly války. Jenže lidi jsou prasata. Vždycky byli. Už moc tisíc let. Od té chvíle co přestali být opice. Já se divím, že starý Darwin na tuhle evoluci nepřišel. Ono v každém z nás, kamaráde, od Modrovousa po arcibiskupa z Canterbury je něco špatného. A ve válce se všechno špatné v nás provalí. Když je mír, tak učitelé, mámy a jiní andělé můžou dělat leccos, aby to špatné z nás dostali ven. Ale pak přijde válka a udělá z nás zase zvířata. Pro tohle já především nenávidím války. Ne pro všecko to mordování jako pro tuhle degradaci člověka.“

Válka jako neznámá minulost

Letos si v květnu připomínáme výročí sedmdesáti let od konce druhé světové války vyznačující se právě obrovskou degradací člověka a lidství. Právě prožívané výročí nám dává dobrou příležitost k jakési rekapitulaci této události i celého poválečného období, ale zároveň i to co pro naši společnost znamenala druhá světová válka. Už i při pohledu na způsob připomínání tohoto výročí si můžeme jasně uvědomit, že válka a její prožitek se stává nenávratně minulostí. Oslavy nám ukazují, jak řady pamětníku beznadějně řídnou. Zatímco pro generaci našich babiček, dědečků a rodičů byl válečný konflikt životní realitou, tak pro většinu současníků, je to už jen vzdálená a neznámá minulost a mnozí z nás ani netuší, jak hrozná může být válka. Obávám se, že už mnozí zapomněli, že jejím výsledkem byly milionové ztráty na lidských životech nebo ještě větší množství doživotně zmrzačených a to jak na těle, tak i na duši. Výsledkem byly také zničené a zchudlé země zmítané radikalismem a následně došlo k rozdělení světa na demokratickou a komunistickou část. Při pohledu na dnešní aktuální situaci se ukazuje, že ani po sedmdesáti letech míru (Otázkou ovšem zůstává, zda-li s ohledem na studenou válku můžeme hovořit o míru.) nesmíme zapomínat na události druhé světové války a to i přes přirozenou snahu lidí vytěsnit to špatné ze své paměti.

Liberální demokracie jako přežitek?

Pro politickou reprezentaci je připomínka událostí druhé světové války důležitá ještě v jednom ohledu. A to uvědomění si příčin rozpoutání konfliktu. Před druhou světovou válkou došlo k velké hospodářské krizi, která se proměnila v obrovskou sociální a politickou krizi vyjádřenou krizí demokracie a demokratických politických systémů. Právě ve třicátých letech měla velká část Evropy pocit, že demokracie je cosi přežilého co je nutné změnit. Mnozí z neznalosti naivity i z jiných důvodů volali, že liberální demokracie je záležitost 19. století a jako taková je dávno mrtvá. Následně politický radikalismus spolu s extrémním vypjatým nacionalismem a hlavně strachem z budoucích možných problémů dovedli evropskou politiku do Mnichova 1938, kde politici klíčových demokratických států nehleděli na demokratické ideály, ale pouze na svůj vlastní pomíjející prospěch. Ve výsledku došlo k ústupkům mocnostem zla, které zahájily válečný konflikt. Pevně doufám, že dnešní evropská respektive celosvětová politická scéna se z tohoto konfliktu alespoň trochu poučila. Doufám a věřím. Války totiž začínají snadno, ale hůře se končí.