Nacionalismy staré a nové: konec jedné epochy, nový počátek, či metamorfóza?

Na sklonku 20. století se hovořilo o konci éry nacionalismu a nástupu věku post-nacionálního, paradoxně na vlně etnických konfliktů, vzniku nových národních států a jiných projevů nacionalismu. Ta však měla být jenom opožděným dobíháním starých národních hnutí (Katalánci, Slováci), nápravou historické křivdy (nezávislost pobaltských republik) či stínem minulosti v ještě nedospělé části světa (Jugoslávie, celý post-sovětský a „třetí“ svět).

Globalizace, a v Evropě také prohlubující se integrace, měly být hlavními silami, jež odkážou nacionalismus jednou provždy do dějin. V poslední době se však vnucuje neméně epochální otázka, podněcovaná například vzestupem krajní pravice napříč Evropou: Nepřichází nyní věk nového nacionalismu? Nebyl post-nacionalismus jen dočasnou iluzí?

Doba banálního nacionalismu

Specialisté vedou již léta diskusi, zda nacionalismus a samotné národy jsou záležitostí veskrze moderní, či zda moderní epochu předcházejí. Podobná debata se nyní otevřela v souvislosti s koncem moderní společnosti a nástupem světa postmoderního či globalizovaného. V obou debatách je však nutné rozlišit, zda hovoříme o národu, nacionalismu, národním státu nebo národní identitě, ale také co rozumíme jejich vzestupem či ústupem. Můžeme například hovořit o klesající intenzitě národní identity coby postoje či prožitku jedince, což však neznamená nutně klesající význam této identity ve srovnání s jinak založenými identitami (evropské, regionální, náboženské). A relativně vlažné projevy ztotožňování se s národem v řadě starých národních států už vůbec neznamenají, že by tím docházelo ke zpochybnění národa jako prvořadého rámce politické identity. Jak ukázal již před časem Michael Billig, i ve společnostech, kde tzv. „horký“ nacionalismus, symbolizovaný zaníceným máváním národní vlajkou a odpovídající spíše národním hnutím a etnickým konfliktům, se zdá být věcí minulosti (např. Velká Británie), se v každodenní realitě setkáváme s reprodukcí národa jako samozřejmé kategorie, skrze niž vnímáme svět. Tento tzv. „banální nacionalismus“, jenž se projevuje např. v členění denního tisku na domácí a zahraniční rubriku, zůstává nepovšimnutý ze strany běžného občana, jenž ignoruje tváře národních buditelů na bankovkách a jejich sochy v městském prostoru stejně tak, jako vlajky, jež pokojně visí na zdech veřejných budov.

Ústup „horkého“ nacionalismu a menší míra nacionálních konfliktů nicméně nejsou jedinými známkami konce věku nacionalismu. Poukazuje se na tři další příznaky: dotvoření národních států v globálním měřítku, eroze národních států a vzestup kosmopolitismu jako světonázoru, jenž volá po nových podobách politických kolektivů. Historičtí sociologové, kteří se zabývají utvářením národů, již nepředpokládají další výraznou vlnu vzniku národních států. Až na výjimky se totiž naplnil starý sen nacionalistů, že každý národ má mít i svůj stát. Z toho ještě neplyne, že by národní stát přestal být klíčovou formou politického uspořádání. Jiní autoři ovšem poukazují právě na oslabení národního státu ve vztahu k nadnárodním politickým i hospodářským subjektům, migraci, šíření globální masové kultury a dalších projevů globalizace. S tím se pojí také kouzlo kosmopolitních idejí a projektů, včetně evropské integrace, jejichž zastánci vědomě usilují o překonání národního rámce. Například sociolog Gerard Delanty se domnívá, že globalizace přináší ve vývoji společnosti zcela nové podmínky. Národ přestává být nejdůležitějším způsobem, jímž se řešily dvě základní a protichůdné tendence moderní epochy: utváření velkých kolektivů a jejich odlišení se navzájem. Role národa jako klíčového nástroje k integraci společnosti začíná slábnout. Mění se proto i povaha a role nacionalismu. Ten sice nadále tvoří výrazný prvek současnosti, avšak stává se jen jednou z mnoha politik identity. Co však zůstává, je Jakobínský étos radikální svobody, jenž dle Delantyho dodává nacionalismu – starému i novému – silný potenciál násilí.

Nacionalismus v mnoha podobách

Jiní autoři však zdůrazňují houževnatost nacionalismu v nových podmínkách. Například Alain Dieckhoff označuje konec nacionalismu za pouhou iluzi, přestože globalizace nepochybně oslabila regulativní schopnosti národního státu. Nejen marxisté, ale i liberálové či post-nacionální republikáni se domnívali, že epochu nacionalismu nahradí věk univerzalismu. V rozporu s jejich očekáváním se však ukazuje, že globalizace spíše podněcuje nové formy nacionalismu, a navíc nabízí nacionalistům nové možnosti, například snadno šířit nacionalistická hesla a symboly či rychle mobilizovat příslušníky svého etnika díky internetu a sociálním sítím. Jiní autoři ukazují, že nacionalismus představuje jednu z forem rezistence vůči globalizaci. Přestože nabývá především krajně-pravicový ráz, nacionalismus je atraktivní napříč politickým spektrem. Odpor vůči globálním elitám ve jménu národa může být proto veden i z levicových pozic, v jazyce národní svrchovanost a zájmů lidu, jak bylo možné sledovat např. v Řecku v kontextu dluhové krize, a nejen jako xenofobní vymezování se vůči „Cizímu“. Někteří autoři volají po jemnějším rozlišování: vedle xenofobního nacionalismu, který se dnes vymezuje zvláště proti neevropské imigraci a Islámu, lze pozorovat obrat k národu v širší společnosti, jenž představuje spíše obrannou reakci na změny ve společnosti, např. vlivem migrace, či na postup Evropské integrace a z něj plynoucí pocit ztráty jakékoli samosprávy, avšak nevyznačuje se xenofobií či šovinismem.

Ukazuje se tedy, že současný nacionalismus je třeba vnímat v rozmanitosti a širším významu. Obvykle totiž bývá spojován jen s národními hnutími, která usilují o vlastní národní stát, s národními menšinami, které zpochybňují stávající národní státy, nebo s ultranacionalistickými, většinou krajně-pravicovými politickými stranami. Například Michael Hechter rozlišuje tzv. nacionalismus státotvorný, periferní, iredentistický a sjednocující. Takové rozlišení však nestačí pro orientaci v současné realitě. Chápe totiž nacionalismus v klasickém pojetí Ernesta Gellnera jen jako ideologii, která usiluje o soulad etnické skupiny a politického celku. Nechává však stranou postoje a jednání, které sice vidí v národu ústřední hodnotu, nechtějí však měnit politické hranice. K nim patří např. „majoritní nacionalismus“. Autoři tohoto termínu obracejí pozornost k nacionalismu, jejž uplatňuje etnická většina v soudobých národních státech multietnické povahy. Studují zdánlivě neutrální politiky a právní instituce, v jejichž podloží však působí – více či méně přiznané – kulturní zájmy dominantního etnika, např. anglofonní společnosti v Kanadě. Také soudobý extrémní nacionalismus je třeba vnímat diferencovaněji. Ačkoliv v lecčems navazuje na extrémní nacionalismus meziválečný, např. v důrazu na homogenitu a integritu národa a v odporu vůči cizímu a kosmopolitnímu, v jiných ohledech představuje novum: neobrací se tolik vůči sousedům, ale spíše dovnitř společnosti, nebo za hranice Evropy. Riziko vidí spíše v imigraci a pronikání neevropské a radikálně odlišné kultury. Svou sílu čerpá z pěstovaného strachu, že dojde k plíživé proměně „etnického jádra“ daného státního národa, což se následně projeví v úpravě norem a institucí příslušného státu. Tato obava se projevuje jak v zemích typu Francie, jejíž národ se vyvíjel tzv. občanskou cestou, a která je v současnosti společností poměrně heterogenní, tak i v zemích typu České republiky, kde se relativní kulturní homogenita společnosti kombinuje se silnou tradicí utváření českého národa jako primárně kulturně vymezeného kolektivu.

Globalizace změnu nepřinesla

Pokusíme-li se o shrnutí: éra nacionalismu se uzavřela snad jen v tom smyslu, že se v zásadě dovršilo utváření národních států, jakkoliv některá národní hnutí stále probíhají. Méně shody panuje ohledně etnického násilí, rétoriky nacionalismu či významu národní identity v politických postojích. Zatímco se v poválečném období zdál být nacionalismus historicky překonaný, alespoň na Západě, s nástupem nové krajní pravice se stále více hovoří o nové vlně nacionalismu, jež se zdaleka nemusí omezit jen na okraj politického spektra. Jak navíc ukazují koncepty „banálního“ nebo „většinového“ nacionalismu, vnímání světa primárně v národních kategoriích a skrze nepřiznané zájmy majoritních národností v jednotlivých státech zdaleka nemizí ani v post-industriálních a liberálně-demokratických zemích Západu. V neposlední řadě se ukazuje, že globalizace zatím nepřináší nové podmínky, v nichž národy budou nahrazeny jiným typem společnosti. Spíše se zdá, že tvoří analogii k jiným příkladům hegemonie v minulosti, jako bylo například kosmopolitní osvícenství, nadvláda frankofonní kultury a v posledku i francouzské armády, jež stály u zrodu klasického nacionalismu 19. století.