Národní park Šumava neexistuje

První "Koutek tvorby a interpretace práva" odhalující jak právo vzniká a jak se uvádí do života.

Koutek tvorby a interpretace práva 

Kdo má rád uzeniny a respektuje zákony, nikdy by neměl být u toho, když se tyto dvě věci dělají. (Murphyho Uzeninový zákon)

Dvě stránky a dva úhly pohledu na právo – tvorba práva a jeho interpretace. Rád bych zavedl v CI-Time tento „koutek“ pro účely jisté popularizace obou postupů, které právo vytvářejí a uvádějí do života. Přídomek „koutek“ volím proto, abych vyjádřil tendenci stanout zde mimo hlavní proud a s krytými zády tak trochu i poškádlit jak zákonodárce, tak vykladače. Samozřejmě budu rád, když se kdokoliv z ctěných čtenářů ke koutku přidá svým příspěvkem.

Úvodem 

Brzy tomu už bude 5 let co CEVRO Institut pořádal v Českém Krumlově konferenci na téma národních parků v ČR. Konference poukázala na řadu problémů v právní úpravě postavení národních parků i na problémy výkonu veřejné správy v nich.

Aktuálně v Parlamentu probíhá projednávání návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny (zákon č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Návrh je zajímavý především tím, že má znovu vyhlásit všechny národní parky v ČR. A hned v úvodu 1. čtení dominuje motiv Šumavy. Návrh i tento národní park vlastně „znovu“ vyhlásit otevírá otázku, zda tento nejkonfliktnější národní park vůbec existuje a potažmo, zda existuje jeho zónace, zda Správa NPŠ byla řádně zřízena atd.

Zřízení a (ne) existence NPŠ

NP Šumava byl zřízen nařízením vlády č. 163/1991 Sb. Toto nařízení bylo vydáno s odkazem na tehdy platný a účinný § 8 odst. 1 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Podle tohoto ustanovení zákona se národní parky zřizovaly právě pouhým nařízením vlády, nikoliv zákonem. Nařízení nabylo účinnosti 10.5. 1991. Zdálo by se tedy, že vydání nařízení vlády o zřízení NPŠ odpovídalo tehdejší právní úpravě.

Nařízení vlády bylo však vydáno již po nabytí účinnosti Listiny základních práv a svobod. Jeho tehdejší vydání tedy neobstojí z hlediska Čl. 4 odst. 1 Listiny, z nějž lze dovozovat, že už tehdy bylo potřebné ke zřízení národního parku použít zákona. Zřízením národního parku totiž dochází nepochybně k omezení základních práv a svobod (např. svobody pohybu, svobody podnikání).

Navíc podle tzv. uvozovacího zákona k Listině (ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) musely být právní předpisy uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31.12. 1991, jinak pozbyly účinnosti (§ 6 odst.1 uvozovacího zákona).
To znamená, že nařízení vlády o zřízení NP Šumava pozbylo účinnosti dnem 31.12. 1991 a přitom je o toto nařízení dosud opírána existence tohoto národního parku.

Prosím, toto není expresivní konstrukce zavilého odpůrce existence NP Šumava, až potud je to argumentace Nejvyššího správního soudu v odůvodnění rozsudku č. j. 7 Ao 6/2010 – 55. (Jde o rozsudek, který zrušil několik nařízení Správy národního parku.)

Tedy opakuji, že NSS výslovně dovodil - NP Šumava:

• byl zřízen v rozporu s Listinou, 
• dne 31. 12. 1991 přestal na dobu pěti měsíců právně existovat .

Poté, dne 1.6. 1992, nabyl účinnosti dnešní zákon o ochraně přírody a krajiny a podle jeho ustanovení § 15 odst. 3 se národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky vyhlašují už výhradně zákonem.

Podle § 90 odst. 9 národní parky krajinné oblasti vyhlášené podle zákona o státní ochraně přírody jsou „nadále chráněny jako národní parky“ .

A zde se již rozcházím s další argumentací NSS. NSS je názoru, že NP Šumava vlastně „obživl“ díky novému citovanému ustanovení zákona.

Již samo citované ustanovení § 90 odst. 9 je však velmi lakonické a není jasné, co jím vlastně chtěl zákonodárce říci. Z podobných právních úprav (např. u vojenských újezdů) bychom očekávali např. právní normu cca obsahu: „Dosavadní národní parky se považují za národní parky podle tohoto zákona“. To však zákonodárce nestanovil. Dejme tomu, že jde jen o neobratné vyjádření. Ale musíme se vrátit k argumentaci NSS. Celou právní existenci parku odvozuje NSS právě od citované normativního věty z § 90 odst. 9. Jenže nelze přehlédnout, že v době nabytí účinnosti této právní normy již pro rozpor s Listinou pozbylo účinnosti zřizovací nařízení NP Šumava. Z toho NSS v odůvodnění rozsudku vychází. NP Šumava zde tedy již po soudem konstatovaných pět měsíců nebyl, nebyla zde právní norma, která by jej zřizovala. Jinak řečeno NPŠ nemohl „obživnout“ a jeho zřizovací nařízení vlády také ne. Tedy i jinak formulačně chabé ustanovení § 90 odst. 9 ZOPK nemohlo založit novou existenci národního parku.

Můžete považovat předestřenou argumentaci za příliš vyhraněnou, právně puristikou či podobně. 

A tak tedy pokračujme.

Zákonodárce zavedl před 23 lety takzvanou „výhradu zákona“. Již 23 let je výslovně stanoveno, že se národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky mají vyhlašovat jen a jen zákonem. I kdybychom zamhouřili oči nad historií a ústavní neobhajitelností nařízení vlády č. 163/1991 Sb., jak se máme vypořádat s tím, že po dlouhou dobu zákonodárce k řádnému vyhlášení NP Šumava nepřistoupil?

Výhrada zákona zde existovala v jistém, „materiálním smyslu“, jak se někdy říká i díky tomu, že omezení práv pro všechny dotčené subjekty vyžaduje úpravu zákonem (znovu odkazuji na čl. 4 odst. 1 LZPS). Zákonodárce navíc zavedl výhradu zákona i ve formálním smyslu. Výslovně stanovil, že se národní parky vyhlašují jen zákonem. Za popsaného stavu pak měl zákonodárce dost času na to, aby NPŠ vyhlásil zákonem. Nestalo se tak a nejen to!
Všechny návrhy zákona o NPŠ naopak zákonodárce odmítl. Jestli se tedy máme zabývat vůlí a záměrem zákonodárce, pak mohu jen konstatovat, že zákonodárce již mnohokrát (snad 6x, pokud jsem dobře počítal) odmítl zřídit NPŠ zákonem, tak jak to vyžaduje zákon i ústavní pořádek ČR.

Prosím nejde zde o demagogický závěr. Nejde jen o to, že se snad Parlament nedokázal dohodnout na podrobnostech ohledně NPŠ a proti jeho existenci nic nemá. Výhradu zákona je zde nutno interpretovat tak, že národní park může být zřízen jen tehdy, když se na tom Parlament shodne, shodne se na všech náležitostech a vyhlásí národní park zákonem. To Parlament neučinil a naopak mnohokrát to odmítl a předložené návrh zákonů neschválil.

Největší vášně zejména ze strany obcí na území NPŠ budí rozčlenění národního parku na zóny. V podstatě jde o to jak závažná omezení, na jakých částech území národního parku a komu budou uložena. Mohli bychom jen konstatovat, že nelze na zóny dělit národní park, který neexistuje. 

Avšak ohledně zónace je zde navíc další dosti nepochopitelná legislativní situace. Podle § 17 odst. 2 zákona má být rozdělení národního parku na zóny provedeno vyhláškou ministerstva. Tato vyhláška dosud nebyla vydána, a přesto znesvářené strany bojují o hranice té či oné zóny. Pravděpodobně jediný dokument, který skutečně obsahuje vymezení zónace NP Šumava a je veřejně dostupný je tedy patrně Protokol o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava vydaný Ministerstvem životního prostředí pod č. j. OOP/3885/95 e. o., který byl vydán dne 25. července 1995, dle tehdy účinného znění zákona o ochraně přírody a krajiny. To znamená, byl vydán v době, kdy zákon nestanovil ještě výslovně formu vyhlášky. 

Takže můžeme shrnout, že po dobu 23 let se zákonodárci nedohodli na vyhlášení NP Šumava, nevydali zákon, kterým by tento park vyhlásili. Po dobu 15 let nevydalo ministerstvo vyhlášku, kterou by stanovilo zónaci tohoto národního parku. 

Nezbývá než si položit otázku, zda může být tento stav napraven jednou větou v novele zákona podle níž se „národní parky vyhlašují tímto zákonem“ a zopakováním údajů o hranicích a rozloze parku. V případě Šumavy jde totiž o vyhlášení parku nového a tak by jistě bylo namístě dodržet veškeré postupy s vyhlášením národního parku spojené. Jde například o projednání takového záměru, umožnění námitek dotčeným vlastníkům atd. To ovšem podle důvodové zprávy odpadá při navrhovaném hromadném „převyhlášení“ parků a prý je to dobře, protože tak budou i menší administrativní náklady. Ostatně nač vyhazovat státní peníze na řešení námitek nějakých vlastníků, že ano.