Dítě jako subjekt občanského práva v ČR
Dítě je jedním z nejdůležitějších a zároveň nejohroženějších členů společnosti. S faktem, jak ta která společnost přistupuje k dětem, je spojena míra její vyspělosti a kvalita právní ochrany, která je dětem poskytována právním řádem daného státu. Mezinárodněprávní ochrana dětí je zajištěna mnoha dokumenty, ke kterým přistoupila valná většina států. Postavení dítěte (nezletilého) jako subjektu práva, má v právním řádu ČR rovněž specifickou právní úpravu s praktickými dosahy do společenské praxe.
Ohroženost dítěte
Dítě je subjektem práva, který vyžaduje (nejen právní) ochranu z několika důvodů. V prvé řadě je vzhledem k dospělému chatrnější z hlediska své tělesné konstituce, která mu neumožňuje dostatečnou míru obrany v případě fyzických útoků. Druhým důvodem slabší pozice je nedostatečná intelektuální (rozumová) a volní vyspělost dítěte, která je významným omezením dítěte vedoucím k jeho závislosti na dospělých a jeho omezené schopnosti posoudit reálný stav věcí a hrozeb, které jej ohrožují. Třetím důvodem, který dítě znevýhodňuje s ohledem na jeho postavení ve společnosti je fakt, že nemá dostatečné znalosti vnějšího světa, které by jej vybavily zkušenostmi a obrannými mechanismy, díky kterým by bylo schopno efektivní aktivní obrany své osoby. Právo s oslabenou pozicí dítěte ve společenských vztazích počítá a dítěti aktivně poskytuje v rámci platného práva ochranu jeho subjektivních práv. Asi nenalezneme obor práva, který by dítěti nezajišťoval zvláštní ochranu.
Postavení dítěte v minulosti
V minulosti však tomu tak často nebylo. K dítěti bylo přistupováno jako ke členu společnosti, který byl považován za „malého dospělého“. Dětská práce, otroctví nebo nevhodné životní podmínky byly zcela běžnou negativní životní realitou dětství. Dítě nebylo v minulosti chráněno právem tak jako je tomu nyní. V případě římské rodiny na něj dopadala otcovská moc (patria potestas), která v sobě zaujímala právo nad životem a smrtí (ius vitae necisque). Otec rodiny (pater familias) měl nad členy rodiny neomezenou moc, kterou dokázal velmi krutě realizovat. V případě dětí narozených v rodině bylo běžným zvykem, že otec rodiny rozhodoval, zda dítě do rodiny přijmout. Pokud dítě přijal, stalo se součástí římské rodiny, které pater familias neomezeně vládl. V případě, že jej nepřijal, bylo dítě odsouzeno k záhubě či životu mimo tuto rodinu. Známá je také realita shazování postižených dětí z Taygetské skály. Jakákoliv mentální či fyzická patologie či malformace znamenala v minulosti vyloučení dítěte z rodiny, ze společnosti a zpravidla jeho smrt či velmi těžké životní podmínky.
Až s nástupem středověku, se přístup k dítěti postupně mění. Vznikají útulky pro sirotky a také církevní řády se v klášterech starají o děti, které se staly bezprizornými. Na vstupech do klášterů jsou budována tzv. torna, do kterých matky mohly umístit děti, kterým tak zachránily život. Nutno poznamenat, že se nejednalo o žádnou sofistikovanou péči. Dětem byla zajištěna základní výživa nutná k přežití. S nástupem osvícenství se zvyšuje zájem společnosti o člověka jako její důležité a neodmyslitelné součásti. Přístup k dítěti se mění a zohledňuje se jeho pozitivní význam pro budoucnost společnosti a státu. Významným činitelem v přístupu k dítěti byl rozvoj vzdělanosti. Postupně se upouští pouze od zaopatřovacích strategií zachovávajících lidský život, ale společnost se zaměřuje také na rozvoj osobnosti dítěte a člověka. Příkladem těchto humanitních aktivit je například zavedení povinné školní docházky Marie Terezie či další sociální reformy jejího syna Josefa II. Zde jsou položeny základní myšlenky právní ochrany dětí a jejich základních, zatím ještě nekodifikovaných práv.
Kdo je dítětem?
Zcela přesně vymezit, kdo je dítětem, je v obecné rovině velmi problematické. Vyjdeme-li z čl. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) , zjistíme, že pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Na samotný význam pojmu „dítě“ můžeme nahlížet z několika pohledů. Jednak dítětem rozumíme biologický nebo právní stav příbuzenství dítěte a jeho rodiče. Druhý pohled je pohledem právním, který můžeme identifikovat např. ve vztahu k vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti, nebo naopak k vyživovací povinnosti dítěte vůči jeho rodiči. Třetím pohledem, kterým je možno na dítě nahlížet je pohled „ochranitelský“, kdy na dítě hledíme jako na subjekt společnosti, jedince, který vyžaduje zvýšenou míru ochrany pro jeho nízký věk a nedostatečnou svéprávnost. Právě tato pozice dítěte do značné míry ohrožuje jeho společenské a právní postavení. Také na počaté dítě nahlížíme jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům (nasciturus). Tato fikce je důležitá zejména s ohledem na majetková práva dítěte (dědění).
Dítě a jeho svéprávnost de lege lata
Z hlediska práva je důležité vymezit u dítěte právní osobnost a svéprávnost tak, jak ji upravuje základní soukromoprávní norma, kterou je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Z hlediska právní subjektivity je dítě fyzickou osobou (§ 18 občanského zákoníku). Každé dítě má právní osobnost, tedy má způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (§ 15 odst. 1 občanského zákoníku). Právní osobnost má každý člověk od narození až do smrti (§ 23 občanského zákoníku).
Dítě je obecně subjektem, který pro svůj nízký věk a stupeň intelektové (rozumové) vyspělosti nedisponuje plnou svéprávností. Dítě nabývá svéprávnost postupně v průběhu svého zrání. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tedy právně jednat (§ 15 odst. 2 občanského zákoníku). Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti je způsobilý pouze k právním jednáním, která jsou svou povahou přiměřená (intelektuální) rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 občanského zákoníku). Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout (§ 24 občanského zákoníku). Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát (§ 16 občanského zákoníku). Za běžných okolností se člověk stává plně svéprávným dovršením zletilosti, tedy osmnácti let. Před nabytím zletilosti je možné nabýt plnou svéprávnost jejím přiznáním nebo uzavřením manželství. V tomto případě se jedná o nezletilé, kteří nabyli plné svéprávnosti. Zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné se svéprávnost nepozbývá (§ 30 občanského zákoníku).
Z hlediska svéprávnosti nezletilých můžeme rozlišit několik základních situací. V prvé řadě je možno identifikovat nezletilé nesvéprávné děti, kteří jsou způsobilí jen k jednoduchým právním jednáním (např. uzavřít jednoduchou kupní smlouvu koupí zmrzliny či nákupu potravin). Dále je možné, aby zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, ve shodě se zvyklostmi soukromého života dal souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, a nezletilý je tedy schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno. Tento souhlas může být následně omezen i vzat zpět (§ 32 občanského zákoníku). Zde si můžeme představit např. situaci, kdy rodič předá dítěti vyšší částku peněz k zakoupení nákladného sportovního vybavení, které dítě potřebuje ke sportovní činnosti, které se profesionálně věnuje. Právní norma rovněž umožňuje, aby zákonný zástupce udělil nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti. Nezletilý se tak stává způsobilým k jednáním, která jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu je nutné přivolení soudu (§ 33 odst. 1 občanského zákoníku).
Svéprávnost, která je založena na základě občanského práva hmotného, je základem pro určení občanskoprávní procesní způsobilosti. Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. Tedy v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastním právním jednáním nabývat práva a brát na sebe povinnosti (§ 20 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Závěr
V případě plně svéprávných nezletilých (dětí), pokud nabydou plnou svéprávnost v souladu s možnostmi uvedenými výše, dochází z hlediska vymezení dítěte dle Úmluvy k zajímavé situaci. Nezletilí sice mají přiznánu plnou způsobilost k právnímu jednání, stejně jako plně svéprávní dospělí, avšak podle Úmluvy jsou z hlediska věku stále dětmi. Formálně vzato jsou to tedy děti se všemi právy a povinnostmi jako dospělí.